Psi nikdy neumírají - spí navždy ve tvém srdci!

Tento článek je nutností pro každého milovníka psů. Každý, kdo sdílel svůj domov, svoje srdce a svůj život s nejmilejšími, nejvěrnějšími a nejúžasnějšími čtyřnohými chlupatými nejlepšími přáteli, také v určitém okamžiku zažije nejvíce srdcervoucí aspekt adopce psa. Loučení. Přečtěte si, co o tom napsal Ernest Montague.

Ernest ve svém krásném článku říká: „Napsal jsem to před několika lety na památku Bolo, černobílého pitbula, který miloval procházky až do úplně posledních okamžiků svého života. Nakonec sice přešel možná jen 15 stop, než se zastavil, a podíval se na mě: „Nemohu jít dál. Ale nemysli si ani na minutu, že jsme skončili s procházkou.“

Tyto pocity jsou stejné ať už ztratíte jakéhokoli mazlíčka. Doufám, že Ernestova rozumná slova pomohou vám, nebo někomu, koho znáte.

"Někteří z vás, zejména ti, kteří si myslí, že si vašeho psa vzala „smrt“, tomu možná nebudou rozumět. Nerad to vysvětluji, ale také tady nebudu věčně, a proto musím.

Psi nikdy neumírají. Neví, jak na to. Jsou unavení, jsou velmi staří a bolí je kosti. Samozřejmě ale neumírají. Kdyby to tak bylo, netěšili by se pokaždé na procházku, dokonce i dlouho poté, co jejich staré kosti řeknou: „Ne, ne, ne, procházka fakt není dobrý nápad.“ Ne, psi vždycky chtějí jít na procházku. Možná jenom na krok, než je stárnoucí šlachy posadí na podlahu, ale to jsou psi. Oni chodí.

Není to tak, že by se jim vaše společnost nelíbila. Naopak, procházka s vámi je vše, co existuje. Jejich šéf, symfonie pachů, to je jejich svět. Kočičí výkal, značka jiného psa, hnijící kuřecí kost a vy. To dělá jejich svět dokonalým a v dokonalém světě není místo pro smrt.

Může se vám také líbit: "Šťastný příběh psa jménem Boy."

Psi jsou však velmi ospalí. V tom je ten problém. To vás nenaučí na žádné univerzitě, kde vysvětlují kvarky, gluony a keynesiánskou ekonomiku. Profesoři jsou tak moudří, že zapomínají, že psi nikdy neumírají. A to je opravdu škoda. Psi toho mají tolik co nabídnout a lidé jen hodně mluví.

Když si myslíte, že váš pes zemřel, není to tak. On jen usnul ve vašem srdci. A mimochodem, šíleně tam vrtí ocasem, a proto vás hrudník tolik bolí a neustále pláčete. Kdo by neplakal se šťastným psem vrtícím ocasem v hrudi. A u toho vrtění si pes říká: „Díky šéfe! Díky za teplé místo na spaní navždy ve tvém srdci.“

Když poprvé usnou, neustále se ze spánku probouzejí, a proto samozřejmě neustále pláčete. Časem však spí více. (Pamatujte si, že psí čas je jiný než ten náš. Když berete psa na procházku, je to den plný dobrodružství během jedné lidské hodiny. Pak se vrátíte domů a je to týden, dobře pro vás den ale týden pro psa, opravdu, předtím, než se dostane na další procházku. Není divu, že milují procházky.)

Každopádně, jak jsem říkal, usnou ve tvém srdci, a když se probudí, vrtí ocasem. Po několika psích letech spí déle a u vás by to bylo stejný. Celý život to byl hodný pes a vy oba to víte. Je to únavné být dobrým psem po celou dobu, zvláště když stárnete a vaše kosti vás zradí a padnete na obličej a nechce se vám ven močit, když prší, ale přesto to uděláte, protože jste hodný pes. Takže pochopte, že poté, co ve vašem srdci usnuli, budou spát déle a déle.

Ale nenechte se zmást. Nejsou „mrtví“. Opravdu nic takového neexistuje. Spí ve vašem srdci a probudí se, když to neočekáváte. Je mi líto lidí, kteří nemají ve svém srdci psy. Tolik toho ztratili. Promiňte, teď musím plakat.“

Děkuji, Ernest, za to, že jsi se s námi podělil. Bolo byl jeden velmi šťastný pitbul.

Toto je jeden z našich oblíbených článků ze stránky DogHeirs. Určitě to sdílejte s každým milovníkem psů.

Autor: Ernest Montague a DogHeirs tím
Zdroj: dogheirs.com