Jak tu noc prožívá pes
Ten večer začal stejně jako mnoho jiných. Doma bylo teplo, klid a všechno mělo svůj řád. Ležel jsem na svém místě a cítil známé vůně bytu, páníčka, deky, ve které spím. Takové chvíle mám rád. Znamenají, že je svět v pořádku a že se nemusím ničeho bát.
Nevěděl jsem, že dnes má přijít něco jiného než obvykle. Psi nevědí, co je Silvestr. Nevědí, že se něco chystá. Nevědí, že má přijít hluk, světlo a chaos. Pro mě to byl jen další večer, kdy jsem očekával ticho a spánek.
Pak jsem ucítil změnu. Nejdřív to nebyl zvuk, ale zvláštní napětí. Uši se mi samy napřímily, tělo ztuhlo a srdce začalo bít rychleji. Takto to cítím vždy, když se blíží něco, co nedokážu pochopit, ale co mé tělo vyhodnocuje jako nebezpečné.
A pak to přišlo.
Hlasitý, ostrý zvuk, který jsem nikdy předtím neslyšel. Okna se zachvěla, světlo venku se náhle změnilo a můj klid zmizel během jediné vteřiny. Vyskočil jsem a snažil se najít místo, kde by to bylo bezpečné. Pod stůl, ke stěně, za gauč. Jenže zvuk byl všude. Nedalo se před ním utéct ani schovat.
Každá další rána mi projela tělem. Tlapky se mi třásly, dech byl rychlý a měl jsem pocit, že se nemohu pořádně nadechnout. Nechápal jsem, co se děje, ani proč. Nevěděl jsem, jestli to skončí, ani kdy. Pro mě to nebyla oslava. Byl to chaos, který přišel bez varování a bez vysvětlení.
Schoulil jsem se a snažil se být co nejmenší. Svět, který jsem znal jako bezpečný, se na tu noc změnil v místo plné hluku a strachu.
Jak tu samou noc vnímá člověk
Pro mě to byl Silvestr. Den, na který jsem se těšil. Věděl jsem, co přijde, a počítal jsem s tím. Ohňostroje k tomuto večeru patří už roky a vždy jsem je bral jako něco hezkého. Barvy na obloze, hluk, pocit oslavy a zakončení roku. Věděl jsem, že bude rušno, ale těšil jsem se.
První rány mě spíš pobavily než vyděsily. Byl to signál, že večer začíná přesně tak, jak má. Podíval jsem se z okna, sledoval světla a vnímal tu zvláštní atmosféru, kdy lidé slaví, radují se a zapomínají na starosti.
A pak jsem se podíval dolů.
Viděl jsem psa, který se netěšil. Nečekal oslavu. Nechápal, co se děje. Zatímco pro mě byl ten hluk očekávaný a krátkodobý, pro něj byl nepochopitelný a nekonečný. Třásl se, dýchal zrychleně a snažil se schovat.
V tu chvíli mi došlo, jak obrovský rozdíl je mezi tím, co vnímám já, a tím, co prožívá on. Já vím, že to skončí. Já vím, že je to jen pár minut hluku. On to ale neví. Pro něj neexistuje žádné „za chvíli bude klid“.
Sedl jsem si k němu a zůstal. Ne proto, že by se mi ohňostroje přestaly líbit, ale proto, že jsem si uvědomil, že radost jednoho může být strachem druhého. A že pokud mám možnost ten strach zmírnit, měl bych to udělat.
Závěrem
Silvestr není pro všechny stejný. To, co my vnímáme jako oslavu, může být pro někoho noc plná stresu a strachu. Psi nemají kontext, nevědí, proč se svět na chvíli změní v hlučné a neklidné místo. Vnímají jen to, co cítí právě teď.
Jako lidé máme výhodu porozumění. Víme, co se děje, a právě proto bychom měli být těmi, kdo nabídnou klid a pocit bezpečí těm, kteří to sami nezvládnou. Nemusíme se vzdát radosti, ale můžeme k ní přidat ohleduplnost.
Protože jedna noc může mít dva úplně odlišné příběhy – záleží jen na tom, který z nich se rozhodneme vidět.